Česká
lukostřelba nevidomých
Jiří
Mojžíšek
V zahraničí se
střílí metodou, kdy
je
nevidomý zcela odkázán na pomoc vidícího.
Jiří
Mojžíšek
vyvinul metodu míření,
díky které je schopen zcela samostatně realizovat střelbu, bez pomoci
vidícího a mířit zároveň přesněji. S podrobnostmi se můžete seznámit na
Mistrovství České
republiky handicapovaných
lukostřelců 2005
Společná Cesta-Common Way
4. EPC
mistrovství Evropy v Lukostřelbě v Nymburku
14.-19.8.2006
IPC
Invitational Archery Tournament NOVE MESTO NAD METUJI 16. – 17.8.2007
IPC
Invitational Archery Tournament NOVE MESTO NAD METUJI 16. – 20.7.2008
Stručná historie vývoje lukostřelby nevidomých u nás
Na jaře kolem roku 1980 poprvé
střílím z lehkého sportovního luku (luk, k jehož napnutí stačí malá
síla). Na terči je položený
zvukový majáček.
Během léta hledáme způsob, jak mířit bez užití zraku: A. Střílíme z
amatérsky udělaného velmi lehkého luku na asi
metrový dřevěný terč, za terčem se krčí jeden z nás a klepe na něj.
Abychom našli šíp, máme ho uvázaný na slabém rybářském
vlasci.
B. V noci zkoušíme luk s baterkou, na terči je položený indikátor
světla.
Ověřujeme si, že užitím těchto metod prakticky nelze střílet na větší
vzdálenosti.
Během podzimu téhož roku vzniká elektronický zaměřovač upevněný přímo
na juniorském sportovním luku (síla nátahu přibližně 24
liber).Zaměřovač pro svou činnost užívá rybářský vlasec, kterým je
spojen s terčem.
Střelec je o směru míření informován třemi tóny:
1. nejvyšší - směr i výška jsou mimo terč.
2. středně vysoký - směr je dobrý, výška mimo terč.
3. nejnižší - výška souhlasí, směr je mimo terč.
4. ticho - směr i výška odpovídají poloze terče.
Po přibližně tříměsíčním tréninku ze vzdálenosti 3-4 m rozstřel kolem
10 cm.
Do roku 2000 je funkčnost tohoto zaměřovače ověřena mnoha nevidomými
dětmi na letních táborech (samozřejmě, s velmi lehkým lukem).
Na jaře 2004 se dozvídám, že ve světě existuje lukostřelba nevidomých,
v níž se konají i soutěže. Současně se dozvídám i o
způsobu, jímž nevidomí míří. Domnívám se, že náš zaměřovač může dát
nesrovnatelně lepší výsledky než cizí metody míření
založené hlavně na tréninku vždy dokonale stejného postoje.
Na podzim se tedy stávám členem běžného lukostřeleckého oddílu.
Ve druhé polovině ledna 2005 poprvé střílím do terče a nechávám si
počítat nástřel. Vím, že světové rekordy nevidomých v hale se
pohybují kolem 360 bodů. Můj nástřel je něco málo nad 400.
Vnímám to jako důkaz o kvalitě naší metody míření a začínám komunikovat
s Anglií, kde je hlavní koordinace lukostřelby nevidomých.
Jsou velmi ochotní a vstřícní, dostávám spousty rad a odkazů na jejich
stránky - až do chvíle, kdy se zmíním o svých výsledcích.
Veškerá komunikace z jejich strany prakticky končí, na neoficiální
diskusi o pravidlech nikdo z nich nemá čas a poslední rada zní: "Vaše
metoda možná vyhovuje vám, ale naši metodu jsme ověřili na mnoha
nevidomých během 20 - 30 let. Asi by bylo dobré, kdybyste se jí
přidržel."
Během února a března odstraňuji ze zaměřovače veškerou elektroniku a
další jeho varianty využívají jen mechanických principů.
Výhodou je:
1. Proporcionální vnímání (střelec vnímá pohyb, kterým se při míření ke
středu terče blíží, i vzdálenost od něj).
2. Nižší cena.
3. Přiblížení se pravidlům FITA (mezinárodní lukostřelecká asociace),
jejíž pravidla zakazují užití veškeré elektroniky na luku.
Na jaře 2005 začíná střílet i moje manželka, která taky nevidí, na
podzim další nevidomí - samozřejmě naší technikou míření. Potvrzují, že
"ne jenom mně vyhovuje tato metoda".
Během jara a léta 2005 vzniká v naší republice návrh střelecké
kategorie "volný způsob", který fyzikálně vymezuje hranice, v nichž by
se měly zaměřovací prostředky užívané nevidomými lukostřelci pohybovat.
Dosavadní pravidla totiž zcela přesně popisují způsob užívaný v
zahraničí a uvádějí ho jako jediný možný.
V srpnu 2005 střílím na závodech lukostřelců s tělesným postižením v
Novém Městě nad Metují. Je to vlastně první představení této metody
mimo mateřský oddíl. Metoda i výsledky zaujmou a koncem září 2005, díky Svazu zrakově postižených sportovců a Českému
paralympijskému výboru, můžeme naši metodu předvést v Itálii na
mistrovství světa postižených lukostřelců, kde jsou i lukostřelci
nevidomí.
Předvedení je samozřejmě mimo soutěž.
Metoda se setkává s nadšením diváků, s poměrně velkým zájmem
francouzských trenérů a s velmi malým zájmem nevidomých střelců.
Objevily se i námitky, např. vlasec vedoucí od terče ke střelecké metě
bude vadit rozhodčím, kteří chodí podle terčovnic. Argumentoval jsem
tím, že vlasec lze nadzdvihnout a snadno podejít, ostatně jestliže
existují problémy nevidomých střelců a problémy rozhodčích, já se chci
zabývat především těmi prvními.
Na této akci jsme neoficiálně rozdávali i výše zmíněný návrh na
zavedení nové střelecké kategorie.
Francouzský trenér si objednal jeden zaměřovač co nejdřív, 10 dalších
do dvou měsíců.
V polovině října 2005 jsem předal návrh na vytvoření lukostřelecké
kategorie "volný způsob" na Svaz zrakově postižených sportovců a
dohodli jsme se, že bude odeslán Mezinárodní asociaci nevidomých
sportovců.
Ve stejné době jsem odeslal i jeden zaměřovač do francouzského Bordeaux
a informaci o tom hlavnímu trenérovi do Paříže.
Když bylo hotových zbylých 10 zaměřovačů, ptal jsem se ještě jednou
e-mailem do Paříže, jestli to, co mám vyrobené, odpovídá
jejich požadavkům a jaké mají dosavadní zkušenosti s tím prvním.
Odpověď - žádná. Několikrát jsem se snažil navázat kontakt -
bezvýsledně. Zdařilo se to až začátkem února 2006. Francouzský
trenér se ptal, zda si myslím, že se bude touto metodou brzy střílet.
Odpověděl jsem, že Mezinárodní asociace nevidomých
sportovců se zatím nevyjádřila. Tím jakákoli komunikace s Francií i
zájem o 10 zaměřovačů přes naši snahu skončila.
Z Českého svazu zrakově postižených sportovců jsem se dozvěděl, že
Mezinárodní asociace se zatím nevyjádřila hlavně proto, že
návrh na zavedení nové kategorie ještě leží v Praze. Bude prý lepší
předat návrh osobně na zimní paralympiádě, k čemuž také
došlo.
V zimní sezoně 2005-2006 se zúčastňuji několika běžných závodů v
konkurenci vidících lukostřelců. V celorepublikovém žebříčku
končím na přibližně osmdesátém místě z asi stovky závodníků.
V srpnu 2006 probíhá mistrovství Evropy handicapovaných lukostřelců u
nás v Nymburce.
Chceme tam propagovat naši metodu, ale abychom věděli, o čem mluvíme,
ověřujeme si sami na sobě způsob, jímž střílí nevidomí
ve světě. Máme zkušenost, že úplný začátečník, který dostane do ruky
luk s naším zaměřovačem, po přibližně půl hodině zcela
jasně začne vnímat, že míří. Pochopitelně správné vypuštění šípu je věc
další.
Po několika hodinách poctivého tréninku zahraniční technikou nikdo z
nás neměl ani ten nejmenší pocit, že ví, kam míří a že
proces míření kontroluje.
Během výše zmíněného mistrovství Evropy jsme uspořádali seminář o naší
metodě:
úvodní části se zúčastnili kromě našich závodníků francouzský a italský
trenér, ze zahraničních nevidomých jen zástupce
Slovenska. Malého vloženého závodu, při němž bylo možné mířit jakýmkoli
způsobem bez užití zraku, ze zahraničních nevidomých
jen zástupce Slovenska. Zkusit si náš zaměřovač vlastníma rukama chtěl
rovněž jen zástupce Slovenska a závěrečnou besedu už
ignorovali úplně všichni.¨
Přes protesty francouzského trenéra jsme se s manželkou směli mimo
soutěž zúčastnit závodů mistrovství Evropy jako členové Českého svazu
zrakově postižených sportovců.
Jeden z českých nevidomých se pokoušel oficiálně střílet metodou
užívanou ve světě.
I během závodů jsme byli zahraničním účastníkům solí v očích. Stěžovali
si, že nám při výstřelu drnčí luky více než jim a že
to nevidomé závodníky ruší, že naše napnuté vlasce překážejí rozhodčím
(sami rozhodčí si nestěžovali) atd.
Nejlepší z žen nastřílela v dané sestavě oficiální metodou přibližně
510 bodů, moje paní metodou naší (mimo soutěž)
přibližně 650 bodů. Nejlepší oficiální mužský výkon byl asi 760 bodů,
můj nástřel (samozřejmě taky mimo soutěž) 1070 bodů.
V letní sezóně 2006 jsem se zúčastnil několika venkovních závodů, zatím
jen na krátkou fitu (30 a 50 m).
Během podzimu 2006 jsem několikrát navrhoval na Svazu zrakově
postižených sportovců, že by bylo dobré urgovat naši žádost o
zřízení nové střelecké kategorie a podepřít ji výsledky z mistrovství
Evropy, byť neoficiálními. K ničemu nedošlo.
V zimní sezóně 2006-2007 se dvou závodů v konkurenci vidících střelců
zúčastnila i moje paní, zatím neoficiálně.
Urgenci naší žádosti jsem se stejným výsledkem jako na podzim
připomínal i během jara a léta 2007.
Domnívám se totiž, že necháme-li naši žádost ležet na Mezinárodní
asociaci nevidomých sportovců rok a půl, k čemuž již došlo, a
jedinkrát se nezajímáme o její osud, svědčí to v zahraničí o našem
zájmu o věc samotnou.
V srpnu 2007 se tři naši nevidomí lukostřelci jako členové Svazu
zrakově postižených sportovců zúčastnili mezinárodních závodu
postižených lukostřelců v Novém Městě nad Metují, bohužel jako jediní
nevidomí.
V roce 2008 začínám prostřednictvím internetu urgovat žádost o zavedení
nové střelecké kategorie na mezinárodní asociaci nevidomých sportovců
přímo.
V lednu 2009 (po třech letech od prvního podání žádosti) se nám vrací
jediná lakonická odpověď:
"Nová metoda smí být užívána, jestliže ji užívají minimálně čtyři státy
světa."
Kdo a jak má něco nového po světě šířit - ani slovo.
Mimochodem výše zmíněného mistrovství Evropy se zúčastnili kromě našeho
experimentujícího závodníka jen dva závodníci z Francie a dva z Anglie.
V srpnu 2009 se opět v Nymburce koná mistrovství Světa handicapovaných
lukostřelců a pro popularizaci naší metody se rozhodujeme ve spolupráci
s Agenturou Dobrý den uspořádat střílení o rekord české republiky v
lukostřelbě bez užití zraku.
Účastnit se může kdokoli, kdo bude jakýmkoli způsobem mířit bez užití
zraku.
Na dotaz, zda nám Český svaz zrakově postižených sportovců může přispět
nějakou finanční částkou na pokrytí této propagační akce, jsme se od
jejího prezidenta dověděli, že svaz o pouze propagační střílení zájem
nemá.
Vyhlášená akce se konala jako doprovodný program mistrovství světa a
byla načasována tak, aby se jí mohli zúčastnit i závodníci z jiných
zemí.
Střílení o rekord proběhlo v nadšené atmosféře s velkým zájmem diváků,
tělesně postižených lukostřelců a jejich trenérů, tří českých
nevidomých závodníků a jednoho vidícího lukostřelce školy kjúdó, který
střílel s neprůhlednými brýlemi. Cizí nevidomí lukostřelci - jeden z
Itálie, jeden z Belgie a jeden ze Spojených států - si stříleli na
tréninkové střelnici.
V dané situaci nevidíme jako smysluplné snažit se o rozšíření naší
metody prostřednictvím organizací zabývajících se speciálně sportem
nevidomých, ale hledáme cesty, jak oslovit vidící lukostřelce a jejich
nevidící přátele přímo.
Jiří Mojžíšek
4. června 2010
Obhajoba Českého způsobu míření nevidomých lukostřelců
Část 1
(praktická)
Srovnání standardně
užívaných zařízení pro míření bez užití
zraku s našim zaměřovačem
A. Shoda:
1. Oba umožňují praktikovat lukostřelbu i bez
kontroly
zraku.
2. Oba užívají při míření místo zraku hmat.
B. Výhody našeho zaměřovače:
1. Lehčí.
2. Menší (skladnější).
3. Levnější.
4. Pro míření využívá citlivější část těla -
konečky prstů
(standardní zařízení užívají dotek na hřbet ruky).
5.Informace o zamíření není zkreslována
změnou pozice
střelce.
6. Umožňuje tréning a absolvování závodu s
minimální
asistencí jiné osoby.
7. nevyžaduje složité nastavování, a tím
nevidomým umožňuje
účast v běžných závodech za standardních podmínek
(losování terčovnice i umístění terče, pouze
6 nástřelných
šípů, přechod z 50 na 30 m bez potřeby jakýchkoli nástřelných šípů
apod).
8. Obvykle se s ním dosahuje lepších výsledků.
C. Nevýhody:
Při střelbě v chladu se hmat v prstech ztrácí
rychleji než
ve hřbetu ruky, který je užíván u standardních metod míření.
2. Nemá tradici.
3. V pravidlech IBSA nefiguruje jako uznaná
lukostřelecká
pomůcka.
Část 2 (emocionální)
Logické:
"My míříme zrakem - máme zrakový kontakt s
terčem.
Vy míříte hmatem - míříte s pomocí lanka,
které vede k
terči."
Výhody našeho zaměřovače:
1. Průměrný nevidomý už
během první lekce získá pocit, že
opravdu míří.
2. Průměrný nevidomý si už během první lekce
začne
samostatně chodit pro šípy, má přesný obraz terčovnice, vzdálenosti
střelecké
mety i míst, kam se zapíchly jeho šípy.
3. Když je to smysluplné, nevidomý střelec se
naučí, jak si i
bez zrakové kontroly může sám velmi jednoduše spočítat vlastní nástřel,
což je
silně motivující.
4.Malá závislost na asistenci jiné osoby
paradoxně vede k
lepší integraci nevidomého do lukostřeleckého kolektivu.
Jestliže potřebuje pomoc jen občas, obrací se
obvykle na
kohokoli, kdo je zrovna blízko, a komunikuje s ním. Tím, že asistent
může
kdykoli pomoci, vlastně nevidomého od kolektivu na střelnici částečně
izoluje.
Nevýhody:
1. Někteří lidé mají pocit, že je šíp do
terče nějakým
způsobem přímo veden pomocí zaměřovacího lanka.
Jestliže si uvědomíme balistickou křivku letícího šípu a rovné lanko končící na dolním
okraji terče, je nám jasné, že zde jde jen o pocit.
2. I zkušení lukostřelci se občas domnívají,
že napnuté
zaměřovací lanko funguje jako stabilizátor nebo že svým tahem vrací luk
do
směru přesného zamíření.
Lanko je upevněno u praváků vpravo od svislé
osy luku a
vždycky se svým tahem snaží vychýlit luk doleva. Čím větší je tah
lanka, tím
větší je tendence luku odchylovat se vlevo od přesného zamíření.
Kdybychom dokázali tyto velice malé síly
vnímat a
respektovat a zamířili luk tak, jak je tahem lanka stabilizován, létaly
by
všechny šípy výrazně vlevo mimo terčovnici.
3. Slyšel jsem i argument: "Když se opřeš
proti tahu
lanka získáš lepší stabilitu."
Kdybych užil lano nebo pevnou tyč upevněnou k
terčovnici,
byla by to pravda.
V našem případě se ale jedná o lanko, jehož
napětí je
realizováno visícím závažím. Síla tahu se při "balancování"
v kterémkoli směru nemění a proto ji k stabilizaci těla využít nelze.
Část 3
(procedurální)
Vím, že pravidla FITA a pravidla IBSA se v
některých bodech
liší, ale předpokládám, že pravidla FITA jsou základní.
Možná jsem něco přehlédl, ale při studiu FITA
pravidel jsem
nenašel nic, co by bylo porušováno naším dotykovým zaměřovačem pro
nevidomé
lukostřelce.
Jiří Mojžíšek
V Praze 13. 4. 2010
Mojzisek@braillnet.cz