english    german    český jazyk

logoČeská lukostřelba nevidomých

Jiří Mojžíšek

V zahraničí se střílí metodou, kdy je nevidomý zcela odkázán na pomoc vidícího.
Jiří Mojžíšek vyvinul metodu míření, díky které je schopen zcela samostatně realizovat střelbu, bez pomoci vidícího a mířit zároveň přesněji. S podrobnostmi se můžete seznámit na

Iva Mojžíšková střílí   Jiří Mojžíšek střílí  

Zajímavá novinka pro nevidomé lukostřelce

Nová metoda míření, která  by mohla přispět k rozšíření zájmu nevidomých o lukostřelbu byla vyvinuta  a prakticky ověřena v České republice. Její princip spočívá v přímém spojení dolního okraje terčovnice s velmi jednoduchými mířidly na luku střelce  nylonovým  vláknem. Skutečnost, že mířidla jsou součástí luku poskytuje nevidomému střelci velkou volnost pohybu celého těla, takže   způsob míření se výrazně přibližuje míření lukostřelců vidících. Mířidla jsou konstruována tak, že při konkrétním míření střelec využívá citlivosti konečků prstů stejně jako při čtení braillova písma.
Funkce napnutého  vlákna  neusnadňuje mechanicky vlastní míření, ale je obdobou užití kamery nebo zařízení pro vysílání elektromagnetického nebo světelného signálu mezi střelcem a terčem. samozřejmě s nesrovnatelně nižšími finančními náklady.
Mechanické spojení luku a terče využívá vlastně podobného principu, jaký se
užívá běžně v atletice při spojení běžce a jeho traséra.
Po přibližně  devítiměsíční zkušenosti dává tato metoda velmi slibné výsledky.
Zájemci o bližší informace se mohou obrátit na e-mailovou adresu: mojza@quick.cz
Předpokládá se komunikace v jazyce českém nebo v jednoduché angličtině.

mířidla

Metoda se po technické stránce neustále vyvíjí, její princip však zůstává stejný
nová verze   nová verze

Zde se pokusíme nastínit průběh treningu této metody:

        
Rozhodli se, že jim nic nebude stát v cestě

Srovnávací tabulky výsledků :

 Mistrovství České republiky handicapovaných lukostřelců 2005
Společná Cesta-Common Way
4. EPC mistrovství Evropy v Lukostřelbě v Nymburku 14.-19.8.2006
IPC Invitational Archery Tournament NOVE MESTO NAD METUJI 16. – 17.8.2007
IPC Invitational Archery Tournament NOVE MESTO NAD METUJI 16. – 20.7.2008

Stručná historie vývoje lukostřelby nevidomých u nás


Na jaře kolem roku 1980 poprvé střílím z lehkého sportovního luku (luk, k jehož napnutí stačí malá síla). Na terči je položený
zvukový majáček.
Během léta hledáme způsob, jak mířit bez užití zraku: A. Střílíme z amatérsky udělaného velmi lehkého luku na asi
metrový dřevěný terč, za terčem se krčí jeden z nás a klepe na něj. Abychom našli šíp, máme ho uvázaný na slabém rybářském
vlasci.
B. V noci zkoušíme luk s baterkou, na terči je položený indikátor světla.
Ověřujeme si, že užitím těchto metod prakticky nelze střílet na větší vzdálenosti.
Během podzimu téhož roku vzniká elektronický zaměřovač upevněný přímo na juniorském sportovním luku (síla nátahu přibližně 24
liber).Zaměřovač pro svou činnost užívá rybářský vlasec, kterým je spojen s terčem.
Střelec je o směru míření informován třemi tóny:
1. nejvyšší - směr i výška jsou mimo terč.
2. středně vysoký - směr je dobrý, výška mimo terč.
3. nejnižší - výška souhlasí, směr je mimo terč.
4. ticho - směr i výška odpovídají poloze terče.
Po přibližně tříměsíčním tréninku ze vzdálenosti 3-4 m rozstřel kolem 10 cm.
Do roku 2000 je funkčnost tohoto zaměřovače ověřena mnoha nevidomými dětmi na letních táborech (samozřejmě, s velmi lehkým lukem).

Na jaře 2004 se dozvídám, že ve světě existuje lukostřelba nevidomých, v níž se konají i soutěže. Současně se dozvídám i o
způsobu, jímž nevidomí míří. Domnívám se, že náš zaměřovač může dát nesrovnatelně lepší výsledky než cizí metody míření
založené hlavně na tréninku vždy dokonale stejného postoje.
Na podzim se tedy stávám členem běžného lukostřeleckého oddílu.
Ve druhé polovině ledna 2005 poprvé střílím do terče a nechávám si počítat nástřel. Vím, že světové rekordy nevidomých v hale se
pohybují kolem 360 bodů. Můj nástřel je něco málo nad 400.
Vnímám to jako důkaz o kvalitě naší metody míření a začínám komunikovat s Anglií, kde je hlavní koordinace lukostřelby nevidomých.
Jsou velmi ochotní a vstřícní, dostávám spousty rad a odkazů na jejich stránky - až do chvíle, kdy se zmíním o svých výsledcích.
Veškerá komunikace z jejich strany prakticky končí, na neoficiální diskusi o pravidlech nikdo z nich nemá čas a poslední rada zní: "Vaše metoda možná vyhovuje vám, ale naši metodu jsme ověřili na mnoha nevidomých během 20 - 30 let. Asi by bylo dobré, kdybyste se jí přidržel."

Během února a března odstraňuji ze zaměřovače veškerou elektroniku a další jeho varianty využívají jen mechanických principů.
Výhodou je:
1. Proporcionální vnímání (střelec vnímá pohyb, kterým se při míření ke středu terče blíží, i vzdálenost od něj).
2. Nižší cena.
3. Přiblížení se pravidlům FITA (mezinárodní lukostřelecká asociace), jejíž pravidla zakazují užití veškeré elektroniky na luku.

Na jaře 2005 začíná střílet i moje manželka, která taky nevidí, na podzim další nevidomí - samozřejmě naší technikou míření. Potvrzují, že "ne jenom mně vyhovuje tato metoda".

Během jara a léta 2005 vzniká v naší republice  návrh střelecké kategorie "volný způsob", který fyzikálně vymezuje hranice, v nichž by se měly zaměřovací prostředky užívané nevidomými lukostřelci pohybovat.
Dosavadní pravidla totiž zcela přesně popisují způsob užívaný v zahraničí a uvádějí ho jako jediný možný.

V srpnu 2005 střílím na závodech lukostřelců s tělesným postižením v Novém Městě nad Metují. Je to vlastně první představení této metody mimo mateřský oddíl. Metoda i výsledky zaujmou a koncem září 2005, díky Svazu zrakově postižených sportovců a Českému
paralympijskému výboru, můžeme naši metodu předvést v Itálii na mistrovství světa postižených lukostřelců, kde jsou i lukostřelci nevidomí.
Předvedení je samozřejmě mimo soutěž.

Metoda se setkává s nadšením diváků, s poměrně velkým zájmem francouzských trenérů a s velmi malým zájmem nevidomých střelců.
Objevily se i námitky, např. vlasec vedoucí od terče ke střelecké metě bude vadit rozhodčím, kteří chodí podle terčovnic. Argumentoval jsem tím, že vlasec lze nadzdvihnout a snadno podejít, ostatně jestliže existují problémy nevidomých střelců a problémy rozhodčích, já se chci zabývat především těmi prvními.
Na této akci jsme neoficiálně rozdávali i výše zmíněný návrh na zavedení nové střelecké kategorie.
Francouzský trenér si objednal jeden zaměřovač co nejdřív, 10 dalších do dvou měsíců.

V polovině října 2005 jsem předal návrh na vytvoření lukostřelecké kategorie "volný způsob" na Svaz zrakově postižených sportovců a dohodli jsme se, že bude odeslán Mezinárodní asociaci nevidomých sportovců.
Ve stejné době jsem odeslal i jeden zaměřovač do francouzského Bordeaux a informaci o tom hlavnímu trenérovi do Paříže.
Když bylo hotových zbylých 10 zaměřovačů, ptal jsem se ještě jednou e-mailem do Paříže, jestli to, co mám vyrobené, odpovídá
jejich požadavkům a jaké mají dosavadní zkušenosti s tím prvním.
Odpověď - žádná. Několikrát jsem se snažil navázat kontakt - bezvýsledně. Zdařilo se to až začátkem února 2006. Francouzský
trenér se ptal, zda si myslím, že se bude touto metodou brzy střílet. Odpověděl jsem, že Mezinárodní asociace nevidomých
sportovců se zatím nevyjádřila. Tím jakákoli komunikace s Francií i zájem o 10 zaměřovačů přes naši snahu skončila.
Z Českého svazu zrakově postižených sportovců jsem se dozvěděl, že Mezinárodní asociace se zatím nevyjádřila hlavně proto, že
návrh na zavedení nové kategorie ještě leží v Praze. Bude prý lepší předat návrh osobně na zimní paralympiádě, k čemuž také
došlo.

V zimní sezoně 2005-2006 se zúčastňuji několika běžných závodů v konkurenci vidících lukostřelců. V celorepublikovém žebříčku
končím na přibližně osmdesátém místě z asi stovky závodníků.

V srpnu 2006 probíhá mistrovství Evropy handicapovaných lukostřelců u nás v Nymburce.
Chceme tam propagovat naši metodu, ale abychom věděli, o čem mluvíme, ověřujeme si sami na sobě způsob, jímž střílí nevidomí
ve světě. Máme zkušenost, že úplný začátečník, který dostane do ruky luk s naším zaměřovačem, po přibližně půl hodině zcela
jasně začne vnímat, že míří. Pochopitelně správné vypuštění šípu je věc další.
Po několika hodinách poctivého tréninku zahraniční technikou nikdo z nás neměl ani ten nejmenší pocit, že ví, kam míří a že
proces míření kontroluje.

Během výše zmíněného mistrovství Evropy jsme uspořádali seminář o naší metodě:

úvodní části se zúčastnili kromě našich závodníků francouzský a italský trenér, ze zahraničních nevidomých jen zástupce
Slovenska. Malého vloženého závodu, při němž bylo možné mířit jakýmkoli způsobem bez užití zraku, ze zahraničních nevidomých
jen zástupce Slovenska. Zkusit si náš zaměřovač vlastníma rukama chtěl rovněž jen zástupce Slovenska a závěrečnou besedu už
ignorovali úplně všichni.¨

Přes protesty francouzského trenéra jsme se s manželkou směli mimo soutěž zúčastnit závodů mistrovství Evropy jako členové Českého svazu zrakově postižených sportovců.
Jeden z českých nevidomých se pokoušel oficiálně střílet metodou užívanou ve světě.
I během závodů jsme byli zahraničním účastníkům solí v očích. Stěžovali si, že nám při výstřelu drnčí luky více než jim a že
to nevidomé závodníky ruší, že naše napnuté vlasce překážejí rozhodčím (sami rozhodčí si nestěžovali) atd.
Nejlepší z žen nastřílela v dané sestavě oficiální metodou přibližně 510 bodů, moje paní metodou naší (mimo soutěž)
přibližně 650 bodů. Nejlepší oficiální mužský výkon byl asi 760 bodů, můj nástřel (samozřejmě taky mimo soutěž) 1070 bodů.

V letní sezóně 2006 jsem se zúčastnil několika venkovních závodů, zatím jen na krátkou fitu (30 a 50 m).

Během podzimu 2006 jsem několikrát navrhoval na Svazu zrakově postižených sportovců, že by bylo dobré urgovat naši žádost o
zřízení nové střelecké kategorie a podepřít ji výsledky z mistrovství Evropy, byť neoficiálními. K ničemu nedošlo.
V zimní sezóně 2006-2007 se dvou závodů v konkurenci vidících střelců zúčastnila i moje paní, zatím neoficiálně.
Urgenci naší žádosti jsem se stejným výsledkem jako na podzim připomínal i během jara a léta 2007.
Domnívám se totiž, že necháme-li naši žádost ležet na Mezinárodní asociaci nevidomých sportovců rok a půl, k čemuž již došlo,  a jedinkrát se nezajímáme o její osud, svědčí to v zahraničí o našem zájmu o věc samotnou.

V srpnu 2007 se tři naši nevidomí lukostřelci jako členové Svazu zrakově postižených sportovců zúčastnili mezinárodních závodu postižených lukostřelců v Novém Městě nad Metují, bohužel jako jediní nevidomí.

V roce 2008 začínám prostřednictvím internetu urgovat žádost o zavedení nové střelecké kategorie na mezinárodní asociaci nevidomých sportovců přímo.
V lednu 2009 (po třech letech od prvního podání žádosti) se nám vrací jediná lakonická odpověď:
"Nová metoda smí být užívána, jestliže ji užívají minimálně čtyři státy světa."
Kdo a jak má něco nového po světě šířit - ani slovo.
Mimochodem výše zmíněného mistrovství Evropy se zúčastnili kromě našeho experimentujícího závodníka jen dva závodníci z Francie a dva z Anglie.

V srpnu 2009 se opět v Nymburce koná mistrovství Světa handicapovaných lukostřelců a pro popularizaci naší metody se rozhodujeme ve spolupráci s Agenturou Dobrý den uspořádat střílení o rekord české republiky v lukostřelbě bez užití zraku.
Účastnit se může kdokoli, kdo bude jakýmkoli způsobem mířit bez užití zraku.
Na dotaz, zda nám Český svaz zrakově postižených sportovců může přispět nějakou finanční částkou na pokrytí této propagační akce, jsme se od jejího prezidenta dověděli, že svaz o pouze propagační střílení zájem nemá.
Vyhlášená akce se konala jako doprovodný program mistrovství světa a byla načasována tak, aby se jí mohli zúčastnit i závodníci z jiných zemí.
Střílení o rekord proběhlo v nadšené atmosféře s velkým zájmem diváků, tělesně postižených lukostřelců a jejich trenérů, tří českých nevidomých závodníků a jednoho vidícího lukostřelce školy kjúdó, který střílel s neprůhlednými brýlemi. Cizí nevidomí lukostřelci - jeden z Itálie, jeden z Belgie a jeden ze Spojených států - si stříleli na tréninkové střelnici.

V dané situaci nevidíme jako smysluplné snažit se o rozšíření naší metody prostřednictvím organizací zabývajících se speciálně sportem nevidomých, ale hledáme cesty, jak oslovit vidící lukostřelce a jejich nevidící přátele přímo.

Jiří Mojžíšek
4. června 2010


Obhajoba Českého způsobu míření nevidomých lukostřelců

Část 1 (praktická)

 Srovnání standardně užívaných zařízení pro míření bez užití zraku s našim zaměřovačem

 
A. Shoda:

1. Oba umožňují praktikovat lukostřelbu i bez kontroly zraku.

2. Oba užívají při míření místo zraku hmat.

 
B. Výhody našeho zaměřovače:

1. Lehčí.

2. Menší (skladnější).

3. Levnější.

4. Pro míření využívá citlivější část těla - konečky prstů (standardní zařízení užívají dotek na hřbet ruky).

5.Informace o zamíření není zkreslována změnou pozice střelce.

6. Umožňuje tréning a absolvování závodu s minimální asistencí jiné osoby.

7. nevyžaduje složité nastavování, a tím nevidomým umožňuje účast v běžných závodech za standardních podmínek

(losování terčovnice i umístění terče, pouze 6 nástřelných šípů, přechod z 50 na 30 m bez potřeby jakýchkoli nástřelných šípů apod).

8. Obvykle se s ním dosahuje lepších výsledků.

 
C. Nevýhody:

Při střelbě v chladu se hmat v prstech ztrácí rychleji než ve hřbetu ruky, který je užíván u standardních metod míření.

2. Nemá tradici.

3. V pravidlech IBSA nefiguruje jako uznaná lukostřelecká pomůcka.

 
Část 2 (emocionální)

 
Logické:

"My míříme zrakem - máme zrakový kontakt s terčem.

Vy míříte hmatem - míříte s pomocí lanka, které vede k terči."

 
Výhody našeho zaměřovače:

 1. Průměrný nevidomý už během první lekce získá pocit, že opravdu míří.

2. Průměrný nevidomý si už během první lekce začne samostatně chodit pro šípy, má přesný obraz terčovnice, vzdálenosti střelecké mety i míst, kam se zapíchly jeho šípy.

3. Když je to smysluplné, nevidomý střelec se naučí, jak si i bez zrakové kontroly může sám velmi jednoduše spočítat vlastní nástřel, což je silně motivující.

4.Malá závislost na asistenci jiné osoby paradoxně vede k lepší integraci nevidomého do lukostřeleckého kolektivu.

Jestliže potřebuje pomoc jen občas, obrací se obvykle na kohokoli, kdo je zrovna blízko, a komunikuje s ním. Tím, že asistent může kdykoli pomoci, vlastně nevidomého od kolektivu na střelnici částečně izoluje.

 
Nevýhody:

1. Někteří lidé mají pocit, že je šíp do terče nějakým způsobem přímo veden pomocí zaměřovacího lanka.

Jestliže si uvědomíme balistickou křivku  letícího šípu a rovné lanko končící na dolním okraji terče, je nám jasné, že zde jde jen o pocit.

2. I zkušení lukostřelci se občas domnívají, že napnuté zaměřovací lanko funguje jako stabilizátor nebo že svým tahem vrací luk do směru přesného zamíření.

Lanko je upevněno u praváků vpravo od svislé osy luku a vždycky se svým tahem snaží vychýlit luk doleva. Čím větší je tah lanka, tím větší je tendence luku odchylovat se vlevo od přesného zamíření.

Kdybychom dokázali tyto velice malé síly vnímat a respektovat a zamířili luk tak, jak je tahem lanka stabilizován, létaly by všechny šípy výrazně vlevo mimo terčovnici.

3. Slyšel jsem i argument: "Když se opřeš proti tahu lanka získáš lepší stabilitu."

Kdybych užil lano nebo pevnou tyč upevněnou k terčovnici, byla by to pravda.

V našem případě se ale jedná o lanko, jehož napětí je realizováno visícím závažím. Síla tahu se při "balancování" v kterémkoli směru nemění a proto ji k stabilizaci těla využít nelze.

 

Část 3 (procedurální)

Vím, že pravidla FITA a pravidla IBSA se v některých bodech liší, ale předpokládám, že pravidla FITA jsou základní.

Možná jsem něco přehlédl, ale při studiu FITA pravidel jsem nenašel nic, co by bylo porušováno naším dotykovým zaměřovačem pro nevidomé lukostřelce.

 

Jiří Mojžíšek

V Praze 13. 4. 2010







mailto:%20Mojzisek@braillnet.czMojzisek@braillnet.cz
související odkazy
WebZdarma.cz